Co si smíte nasbírat v horách? Borůvky, byliny a hranice odpovědného pozorování v Jizerských horách a Krkonoších

Dva sousední národní parky rozdělují Krkonoše, ale neplatí v nich totožná pravidla pro sběr: na polské straně se nesmějí sbírat lesní plody, rostliny ani houby, zatímco na české straně může být sběr pro vlastní potřebu povolen mimo vymezená klidová území a za podmínky, že nepoškozuje bylinné patro.^[1] Je to rozdíl, který mění plán výletu více než samotná hranice na mapě.

V Jizerských horách se situace také nedá zjednodušit na prosté „smí se“ nebo „nesmí se“. Jinak se posuzuje hospodářský les, jinak rezervace, národní park, území Natura 2000 nebo rašeliniště. Proto by košík na borůvky neměl být první součástí výbavy. Nejdříve je třeba vědět, kde se nacházíte.

Dva parky, dva právní režimy

Na území Karkonoského národního parku přijměte praktické pravidlo bez výjimek: nic netrhejte a nic nesbírejte. Obecné předpisy týkající se národních parků zakazují trhání a ničení rostlin i bylinného patra a také sběr plodů a hub; případné výjimky se mohou týkat pouze míst určených ředitelem parku.^[1] Obyčejná turistická trasa, okraj stezky ani keř rostoucí těsně u lavičky se tím nestávají místem vhodným ke sběru.

To je důležité zejména v době borůvkové sezony. V polském KPN lze fotografovat borůvčí, povídat si o jeho obyvatelích a ukázat dětem rozdíl mezi borůvkou černou a brusinkou. Nelze však plnit kelímek plody ani vykopávat rostlinu do zahrady.

Na české straně, v Krkonošském národním parku, jsou předpisy diferencovanější. Sběr lesních plodů pro vlastní potřebu může být povolen, nikoli však v klidových územích, tedy v zónách klidu, kde je možné pohybovat se pouze po značených trasách. V praxi to znamená, že ani tam, kde je sběr právně přípustný, se nesmí scházet z cesty jen proto, abyste se dostali k většímu borůvčí. Nesmějí se také lámat větve, poškozovat keříky ani sbírat plody v obchodním měřítku. Uspořádání zón a omezení pohybu na české straně se liší od polské strany, proto je před překročením hranice nutné ověřit aktuální značení.^[2]

Mimo národní parky jsou polské státní lesy zpřístupněny ke sběru lesních plodů pro vlastní potřebu, s ohledem na zákazy vstupu a místní omezení. Zákon mimo jiné zakazuje sběr na označených místech se zákazem vstupu a ničení rostlin. Sběr musí probíhat ručně; nástroje, hřebeny a „česače“ poškozující borůvčí nejsou přípustné.^[3]

Chráněná krajinná oblast Jizerské hory není automaticky synonymem úplného zákazu sběru, její název však turistům neposkytuje ani bezpodmínečné povolení. Rozhoduje přesná lokalita: rezervace, les, rašeliniště, území se zákazem vstupu, chráněné stanoviště nebo oblast s dočasným omezením. Pokud nedokážete na mapě určit, jaký ochranný režim na daném místě platí, nejbezpečnějším rozhodnutím je pozorování bez sběru.

Jedlý plod není vždy plodem do košíku

Plodonosné rostliny Jizerských hor a Krkonoš jsou dobrým materiálem k učení určování, ale špatnou záminkou k testování vlastní paměti. Barva plodu nestačí. Rozhodují listy, vzhled keříku, místo výskytu, roční doba a znaky celé rostliny.

Borůvka černá

Borůvka černá vytváří rozsáhlé porosty v jehličnatých lesích, na prosvětlených místech a v některých rašeliništních stanovištích. Má drobné opadavé listy, zelené výhony a tmavě modré nebo modročerné plody s fialovou dužinou. V Krkonoších patří spolu s brusinkou a vlochyní bahenní k charakteristickým složkám borůvčí.^[4]

Právě ona nejčastěji vyvolá nápad „nasbíráme si na palačinky“. Pokud se nacházíte v hospodářském lese mimo území se zákazem, může být sběr pro vlastní potřebu povolen. Sbírejte výhradně ručně, bez vytrhávání výhonů a bez rozhrnování lesní hrabanky. V KPN nesbírejte vůbec.

Brusinka, klikva a vlochyně bahenní

Brusinka obecná má červené plody a kožovité, stálezelené listy. Roste na kyselých půdách v jehličnatých lesích, vřesovištích a na některých rašeliništích. Klikva bahenní je spojena především s mokřady; její výhony se plazí nízko po povrchu a červené plody se objevují v prostředí, do něhož by se nemělo vstupovat bez vyznačeného povalového chodníku nebo trasy.

Vlochyně bahenní může připomínat borůvku černou, zejména člověku, který se dívá pouze na plod. Je to dobrý příklad rostliny, u níž není vhodné používat metodu „ochutnám a uvidím“. Pokud celý keřík nepoznáte, nechte bobuli na místě. V podmáčeném terénu není problémem jen určení, ale také riziko poškození citlivého podloží.

Malina a ostružina

Maliny se objevují především na mýtinách, okrajích lesa a na místech, kde byl porost proředěn. Jejich plod se skládá z drobných kuliček a zralá malina se obvykle snadno odděluje od květního lůžka. Ostružiny mají podobnou stavbu plodu, jejich výhony však bývají rozložitější a trnitější. V obou případech je namístě umírněnost: nelámat výhony, neprodírat se hustými křovinami a nevstupovat mimo povolené území.

Ostružiník moruška — pozorování místo suvenýru

Na vysokých, vlhkých stanovištích lze narazit na rostliny, jejichž význam je mnohem větší než jejich kulinářská přitažlivost. Ostružiník moruška je glaciální relikt spojený s krkonošskými mokřady. Není to „vzácná malina k nalezení“, ale součást mimořádného stanoviště. Pokud ji spatříte, nejlepším postupem bude fotografie, poznámka a návrat stejnou trasou.

Pravidlo pro rodiny: dítě může uvést tři znaky rostliny, nakreslit list nebo vyfotografovat plod. Nemělo by ověřovat, zda je „opravdu jedlý“, tím, že ho vloží do úst.

Tradiční byliny: poznání není povolení

Horská bylinářská tradice je součástí historie Krkonoš a Jizerských hor. Arnika, hořce, řebříčky, mateřídoušky, kopřivy a další rostliny se odedávna objevují ve vyprávěních o domácích nálevech, mastech a lékárenství. Dnes by tato tradice měla vést především ke vzdělávání, nikoli k samostatnému získávání rostlin z jejich přirozených stanovišť.

Polské předpisy rozlišují druhy podléhající přísné ochraně, částečné ochraně a druhy, jejichž získávání může být za určitých podmínek a s povolením přípustné. U chráněných rostlin platí mimo jiné zákazy úmyslného ničení, trhání, poškozování, získávání a sběru.^[5] Samotná informace, že daná rostlina má tradiční nebo léčivé využití, její právní status nemění.

Ve vysokých polohách Krkonoš rostou mimo jiné oměj, kýchavice, náprstník a další rostliny, s nimiž se nemá zacházet jako se surovinami do domácího čaje. Náprstník je silně toxická rostlina a jeho farmaceutické využití neznamená, že je vhodný k domácí přípravě přípravků. Totéž platí pro rostliny, jejichž listy připomínají bezpečné luční druhy nebo kuchyňské byliny.

Nejbezpečnější herbář vzniká bez trhání. Zapište si lidový název, pokud ho znáte, místo výskytu, barvu květu, tvar listu a výšku rostliny. Vyfoťte celý exemplář i detail listu. Pokud je určení důležité, ověřte je později v botanickém atlasu nebo se zeptejte lektora. U neznámé rostliny se jí zbytečně nedotýkejte a před jídlem vlastní svačiny si umyjte ruce.

Dobrým místem k učení je botanická zahrada nebo vzdělávací centrum, kde lze druhy pozorovat v kontrolovaných podmínkách. V okolí Świeradowa-Zdroje tuto funkci plní mimo jiné Izerska Łąka — Centrum ekologického vzdělávání. Je to rozumnější způsob poznávání bylin než vytváření sbírky z rašeliniště.

Rašeliniště není louka, přes kterou se dá projít

Hala Izerska a další mokřady Jizerských hor přitahují právě proto, že se liší od běžného lesa. Nejsou však otevřeným prostorem, v němž lze chodit mezi trsy rostlin. Rašeliniště vzniká v podmínkách vysokého zavodnění, kyselého a chudého prostředí, v němž se odumřelá hmota rozkládá velmi pomalu a ukládá se v podobě rašeliny.^[6]

To znamená, že jediná stopa boty není bez následků. Sešlápnutý trs rašeliníku může vyschnout, rozšlápnutá prohlubeň může změnit odtok vody a sestup několika lidí z trasy rychle vytvoří vedlejší stezku. Na těchto stanovištích rostou druhy spojené s mokřady, včetně klikvy, vlochyně bahenní, kyhanky, šichy a různých ostřic. V Krkonoších jsou rašeliniště také místem výskytu glaciálních reliktů.^[4]

Na rašeliniště proto nevstupujte kvůli jediné bobuli, neklekejte mezi rostlinami kvůli fotografii a neposouvejte trsy, abyste odhalili plod. Pokud stezka vede po povalovém chodníku, je chodník součástí ochrany stanoviště, nikoli překážkou na cestě k „lepšímu“ místu.

Podobné pravidlo platí pro vysokohorské trávníky a smilková stanoviště. Krátká vegetační sezona, silný vítr, mráz a chudé podloží způsobují, že rostliny tam rostou pomaleji a mají méně možností obnovy po poškození. V Krkonošském národním parku dochází k degradaci části trávníků v důsledku sešlapávání.^[4] I když jednotlivý exemplář vypadá běžně, nestojí za to zkoušet, kolik takových rostlin může „zmizet bez škody“.

Karta pozorovatele: fotografie místo exempláře

Před výpravou

• Ověřte, zda trasa vede národním parkem, rezervací, územím Natura 2000, hospodářským lesem nebo územím s dočasným zákazem vstupu.
• Na české straně věnujte pozornost označení klidových území a nepředpokládejte, že pravidla z polské strany tam platí v totožné podobě.
• Vezměte si telefon s fotoaparátem, malý zápisník a tužku. Košík nechte na později — pokud ovšem přesně víte, že se nacházíte na místě, kde je sběr povolen.

Na místě

• Fotografujte z trasy. Místo přibližování k rostlině použijte zoom nebo zachyťte celý úsek stanoviště.
• Pořiďte tři fotografie: celé rostliny, listu nebo stonku a květu či plodu. Samotná fotografie bobule k určení často nestačí.
• Zapište si datum, přibližnou nadmořskou výšku, typ stanoviště a informaci, zda rostlina rostla v lese, na mýtině, u potoka nebo na rašeliništi.
• Netrhejte květy do kytice, neodnášejte semena, nevykopávejte sazenice a nevytvářejte si soukromé herbáře z chráněných nebo nejistě určených rostlin.
• Pokud spatříte vzácnou rostlinu, nezveřejňujte její přesnou lokalitu způsobem, který by tam mohl přivést další lidi se záměrem sběru.

Po výletu

Porovnejte fotografie s atlasem, webovými stránkami parku nebo materiály vzdělávacího centra. Pokud exemplář stále zůstává nejistý, nevyužívejte ho v kuchyni ani k léčebným účelům. V botanice je „nevím“ správná odpověď; v kuchyni může být nebezpečná.

Dva parky po obou stranách Krkonoš skutečně uplatňují různá pravidla pro sběr. Společné by pro ně však mělo být jednodušší pravidlo: rostlinu lze poznat, aniž bychom ji vlastnili. V Jizerských horách a na Hale Izerské zůstává nejlepší vzpomínkou dobře pořízená fotografie, pečlivá poznámka a jistota, že po naší návštěvě vypadá stanoviště stejně jako před ní.