Smrk (Stóg Izerski)

Vítr se opírá do korun smrků a světlo se tříští o oblý hřbet. Cesta vystoupá na pokojné temeno Stógu Izerského, čili Smrku, ve výšce 1107 m. Pod nohama suchý jehličnatý koberec, v dálce se převalují mraky; počasí se tu umí během chvíle proměnit, a právě to dává vrcholu horskou vážnost. Když se obzor rozestoupí, ticho naruší jen šum lesa a kroky těch, kdo sem přišli za rozhledem.

Vrchol je vyhledávaný v jasných ránech i při dlouhých letních večerech; v zimě pak nabízí ostrý vzduch a tvrdý sníh pod podrážkami. Odtud se otevírá panorama Krkonoš, Jizerských hor i širokého oblouku Sudet – hřbety, které se skládají jako stránky knihy. Návštěva je přímočará: dojít, zhluboka se nadechnout, zorientovat se v krajině. V rámci tichého rytmu Świeradów‑Zdroje představuje Smrk klidný protipól – místo, kam si člověk vyjde sám za sebou a z něhož se vrací s hlavou vyčištěnou.